Proletáři a oligarchové spojte se

PROLETÁŘI A OLIGARCHOVÉ SPOJTE SE !

aneb od totality k demokracii a zpátky

„VŠECHNO JE JINAK“, řekl kdysi s cynickým úšklebkem Miloš Zeman (tentokrát s ním zcela mimořádně souhlasím). Pravdu o událostech posledních 30 let se postupně dovídáme už dlouho, celkový stručný a srozumitelný obraz nám ale chybí, nebo o něm nevím. Zde je pokus o sestavení takového obrazu (podrobnosti viz odkazy na konci článku):

Změna režimu v roce 1989 byla z velké části v režii STB A PROGNOSTICKÉHO ÚSTAVU, což zajistilo skrytou KONTINUITU s minulým režimem. Opozice neměla s reálnou politikou správné zkušenosti. Nepotrestání komunistických zločinů a neprovedení debolševizace bylo chybou, které se nedalo vyhnout. Drtivá většina z milionu komunistů se po převratu od KSČ natrvalo odvrátila, významná část ale pouze zahodila průkazky a stala se kapitalisty, nebo zaujala staronové role ve státní správě, justici, politice, médiích a strategickém businessu. „Bolševici všech barev“ zaujali pozice. Pokus o nápravu na přelomu tisíciletí přišel pozdě a zastihl bolševiky připravené.
První fáze převratu byla ukončena vznikem politických stran s dominující ODS a ČSSD, zdánlivě zastupující pravici a levici. Klause a Zemana ale dodnes pojí minulost „siamských dvojčat“ z PROGNOSTICKÉHO ÚSTAVU - EXPOZITURY KGB.
Skutečným bodem zlomu nebyl rok 1989, ale VELKÁ PRIVATIZACE roku 1994, probíhající stylem „malá domů“. Byl to Václav Klaus, kdo prosadil rychlou privatizaci bez předchozí promyšlené legislativy. Ono ale nebylo z čeho vybírat, Klausova i Komárkova cesta vedly k stejnému cíli. Kromě privatizace obrovského majetku do malého počtu rukou došlo k zakonzervování komunistické justice a devastaci podnikatelského prostředí, což dalo vzniknout klientelistickému kapitalismu. Zloději se stávají členy jediného KLANU. Kdo drží basu, nemusí se bát (viz Klausova amnestie), kdo selže, může kdykoliv skončit ve vězení (viz Chodorkovskij v Rusku).
Zárodek demokracie byl smrtelně poškozen OPOZIČNÍ SMLOUVOU z let 1998-2002, kdy si zdánliví rivalové Klaus a Zeman mimo jakoukoliv kontrolu rozdělili moc a zbytek státního majetku. ODS i ČSSD dodnes s touto zátěží bojují (nicméně se stále ještě jedná o demokratické strany, na rozdíl od KSČM, SPD a Ano s třicítkou důstojníků a pomocníků StB ve vedení).
Významné události se celou dobu odehrávaly v ZÁKULISÍ, nebo za nezájmu občanů. Metodou utajené spolupráce zdánlivých rivalů před očima veřejnosti probíhají MASOVÉ SABOTÁŽE, od „chyb“ v legislativě přes tunelování čehokoliv po časté výměny klíčových ministrů, bezkoncepčnost rezortů a pády vlád v nejméně vhodné okamžiky. Dlouhé řetězce náhod neexistují, pokud se nabízí jednodušší vysvětlení!
Metodami tajných služeb byly udržovány dlouhodobé pomalé procesy pod kontrolou více nebo méně v celé Evropě pomocí místních pátých kolon. Centrálou je ruská KGB, zachovávající kontinuitu od Andropova přes Gorbačova k Putinovi (= bývalí agenti KGB v Maďarsku, ČSSR a NDR). Lze s jistotou soudit, že rozpad SSSR byl obdobně řízeným procesem s tím, že Rusko si hodlá pro své bývalé evropské državy znovu přijít. Důkazy jsou všude kolem nás, ukryté mezi spoustu lží, rafinovaných desinformací a informačního balastu, které činí z reality pro řadového občana nesrozumitelnou bramboračku.
Klausův kapitalismus (1992-98) a Zemanovi soukromí exekutoři (2002 !!!) podle plánu přinesli ovoce ve formě vlny „tekutého hněvu“ podvedených, okradených a po právu nespokojených, do jejíhož čela byly dosazeny nejdříve Věci veřejné, později komunistický oligarcha a agent StB Bureš alias Andrej Babiš, a to v době generační výměny. Klíčem k pochopení událostí posledních 30 let je, že KLAUS-ZEMAN-BABIŠ-KSČM-SPD atd. JSOU SOUČÁSTÍ TÉHOŽ PROJEKTU koordinovaného ze zákulisí, potažmo z Ruska! U nás se jej vědomě i nevědomě účastní desetitisíce lidí (nejlépe prý pro tajnou službu pracují ti, kdo o tom nemají tušení). Kromě zmíněných jmenujme namátkou aspoň některé: Martin Nejedlý, Miroslav Šlouf, Jan Mládek, Miroslav Sládek, Václav Klaus jr., vedení Ano (s třicítkou bývalých důstojníků, agentů a spolupracovníků StB), Waltr Komárek, Dušan Tříska, Vladimír Dlouhý, Oskar Krejčí, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Jana Nagyová-Nečasová, Martin Roman, Jiří Paroubek, Vít Bárta, Petr Kellner, Marek Dalík, Michal Hašek, Jaroslav Foldyna, Jan Kavan, Stanislav Huml, Ivo Valenta, Ivan Langer, Petr Mach, Adam B. Bartoš, Jana Bobošíková, Pavel Bém, Jiří Vyvadil, Jan Zahradil, Petr Uhl, Petr Žantovský, Ivan Hofman, Miroslav Grégr, Petr Hájek, Karel Koecher, Viktor Kožený, Radovan Krejčíř, František Mrázek, Martin Konvička, Vratislav Mynář, Alexandr Novák, Pavel Blažek, Tomáš Hrdlička, Jan Veleba, David Rath, Martin Pecina, Tomáš Pitr, Petr Robejšek, Zdeněk Zbytek, Jiří Weigl a tisíce dalších. Pomalu a nenápadně se demokracie měnila v „řízenou demokracii“, až z původního režimu zůstaly chátrající kulisy. Nastrčenou obětí bezprecedentní kampaně se stal Miroslav Kalousek, který ale nikdy nebyl z ničeho usvědčen! Připusťme, že možná není bezchybný, jeho hlavní „vinou“ ale byl nekompromisní postoj vůči KLAUS-ZEMAN-BABIŠOVU klanu a jasný tah na EU. To bolševici neodpouští.

Privatizace vytvořila vrstvu OLIGARCHŮ, soukromí exekutoři vrstvu okradených a nespokojených PROLETÁŘŮ, EET a další opatření systematicky LIKVIDUJÍ STŘEDNÍ TŘÍDU. Vzniká tak krok za krokem SPOLEČNOST RUSKÉHO TYPU. Místo demokratické pyramidy, kde všichni mají šanci někam postoupit, tu má být kasta oligarchů, kasta jejich sluhů a chudý lid odkázaný na libovůli vládců, díky své nevědomosti a závislosti nadšeně aplaudující. Chybí jen drobné úpravy: trvalé upevnění moci jediné STÁTOSTRANY na pozadí „parlamentní potěmkiády“ několika marginálních opozičních stran, která se z velké dálky může jevit jako „demokracie“. Vládcové už nepotřebují oněch komunistických 98%, stačí pouhých 51%. Ostatní ať si trhnou… Lidové milice budou nahrazeny silnější zbraní, tou jsou oligarchizovaná MÉDIA. Ideální čas pro změnu nastal v roce 2013, kdy skončila ekonomická krize a restrikce pravicové vlády, napravující rozhazovačnost předchozích levicových vlád. Obsazením Úřadu vlády začal ÚSTAVNÍ PUČ pokračující dodnes. Stát je postupně „agrofertizován“, ústava „zemanizována“. Přichází každodenní VLÁDA LŽI, jak ji popsal Václav Havel před 40 lety za NORMALIZACE.

Na globální úrovni někdo mluví o nové studené válce, generálové Pavel a Šedivý a další rovnou říkají, že VÁLKA NOVÉHO TYPU DÁVNO ZAČALA: válka politická, informační, zpravodajská, hospodářská, kybernetická, teroristická, jedním slovem HYBRIDNÍ (viz Gerasimovova doktrína). Nezáleží na tom, jak hluboko do písku strčíte hlavu, démoni nezmizí. Rusko podle své vojenské doktríny považuje NATO za nepřítele a zásadní otázkou je, kdo jsou v této válce naši spojenci: především jsou to země Evropské Unie, USA a další demokratické země: Kanada, Austrálie, Izrael, Japonsko atd. Číňané jako účastníci globálního obchodu mají zdá se dost rozumu, aby se nenechali zavléct do atomového dobrodružství. Dnešní Rusko není SSSR, je to „hospodářský trpaslík“ s raketami, závislý na vývozu plynu a ropy. Prudký rozvoj technologií spojený s přechodem na obnovitelné energetické zdroje ho staví na vedlejší kolej. Po odchodu komunistického přeludu do propadliště dějin Rusko nemá pro intelektuály a proletáře světa žádnou fatu morganu. Přesto by bylo chybou podcenit jej. Rusko je konzervativní diktaturou s nejnebezpečnější tajnou službou na světě, s jediným „státním náboženstvím“, usilující o rozparcelování světa na sféry vlivu největších mocností, jak to jasnozřivě popsal George Orwell v románu 1984. Novou studenou válku Rusko nemůže vyhrát, současný labilní stav světa ale může trvat hodně dlouho. Čím dřív se ruský režim řízeně rozloží, tím lépe pro celý svět.

ODKAZY, ZDROJE:

K bodu 1.

Kdyby mě zabili...aneb jak to bylo s listopadovou revolucí 1989 (video, 2012)

K bodu 2.

Václav Klaus a KGB (Václav Smrk, 2009)

K bodu 3.

Utajený komunistický puč v ČR v roce 1994 (Petr Čech, 2012)

Ministři Klaus a Dlouhý z Prognostického ústavu odstavili po revoluci všechny oponenty (video, 2014).

K bodu 4.

Vládneme, nerušit (dokument o opoziční smlouvě, video, ČT 2007)

K bodu 5.

Rozhovor o StB: Proč stačilo patnáct tisíc příslušníků? (Pavel Žáček, 2008)