Vítězové sametu mohou slavit, tedy i Babiš
Petr Havlík, Listopad 2018
Čas od času se objevují ve veřejných diskusích úvahy o tom, kdože to vlastně otevřel dveře Babišově éře a jeho babišistánu. Mluví se o tragických chybách tzv. tradičních stran, o umanutosti protikorupčních bojovníků, o umetení cestičky Milošem Zemanem, o dědictví jeho předchůdců Václava Klause a Václava Havla. V nadsázce se vyskytují jakési retrospektivy o stvořitelích či dokonce o porodnicích Babišovy kariéry.
Babišův příběh je učebnicovým příkladem vítěze sametu. Ti se rekrutovali z kruhů karierních soudruhů, protěžovaných potomků svých prominentních rodičů, nezřídka s praxí v podnicích zahraničního obchodu, jejíž součástí byla i spolupráce se StB, případně s KGB. Byli to exemplární praktici života – oportunisté a pragmatici bez zábran (a zůstali jimi doposud). Změna režimu, vynucená vnějšími okolnostmi, jim nahrála do té doby nebývalé možnosti. Byli dobře připraveni a měli rozjezdový náskok, tedy základní finanční zdroje, zahraniční kontakty, neveřejné informace z mnoha oblastí, jazykovou výbavu a někteří i instrukce svých řídících orgánů (a to nejen domácích). To není žádná fikce či umělá konspirace, nýbrž pouhé konstatování holého faktu.
Když se ohlédneme zpět a promítneme si posledních bezmála 30 let, tak nám z toho přirozeně vyplyne, že role některých jedinců byly skutečně zásadní a ovlivnily další vývoj. Prvním z nich byl Václav Havel, který dal sametové revoluci svůj podpis. On byl tou mravní autoritou a nesl étos, který však podle mého nikdy neodpovídal realitě života většinové společnosti. Bylo to spíše přání a nenaplněná naděje. Československo a posléze Česká republika dostaly v zahraničí vysoký kredit, zejména díky Havlovi. A není jeho chybou, že o něj v průběhu dalších let naše mladá republika přišla. Měl jsem možnost naše tři prezidenty poznat osobně, a to opravdu zblízka. Václav Havel měl svůj osobní kompas ve své první ženě Olze. Ten fungoval spolehlivě. A velmi mu v dalších letech scházel. Jeho chybou bylo to, že věřil i lidem, kterým asi neměl. Vnímání politiky pro něj bylo spíše filosofickým konstruktem než nástrojem k procesní správě země a k další koncentraci moci. A tak dostával nálepky naivního, nepraktického vyznavače nepolitické politiky, který tu mentalitu nastupující nové vlny praktiků života nechápe a zbytečně jim komplikuje život. Rozhodně mu však nelze vyčítat heslo Občanského fóra z prvních svobodných voleb v roce 1990, které pravilo, že strany jsou pro straníky a OF je pro všechny. Tehdy to nemohlo být jinak. Ty volby byly referendem o komunistech. Bylo třeba je výrazně porazit. To se podařilo. Ale oni přežili celou éru, a dnes máme vládu, která vznikla na základě jejich vůle. Jeden z mnoha českých paradoxů.
Byl jsem první, kdo v září 1990 (v Mf dnes) veřejně prohlásil, že OF svou roli již sehrálo a je třeba z něj etablovat programově a hodnotově jasně vymezené politické strany. Schytal jsem za ta slova zdrcující kritiku. Tehdejší předseda poslaneckého klubu OF ve Federálním shromáždění Miloš Zeman dokonce navrhoval usnesení klubu, že by mi měl být zakázán pobyt v Praze. Václav Havel se těchto diskusí tehdy neúčastnil a budoval si své alternativní centrum moci na pražském hradě. Další chyba. Vedle až příliš silné náklonosti k Marianu Čalfovi a díky tomu i jisté nepatřičné smířlivosti k prominentům minulé moci. Velmi to pak komplikovalo důkladné vyrovnání se s minulostí. Václav Havel se stal z aktivní autority až příliš brzy spíše ikonou a fasádou, za níž se začaly rychle přeskupovat síly. I tak mu vděčíme za mnohé. On vtiskl své době nejen etický, ale i múzický rozměr, a jeho význam přesáhl hranice naší země způsobem, ke kterému se od té doby nikdo ani nepřiblížil.
Uvolněný prostor začal systematicky obsazovat nový symbol – symbol ekonomické prosperity, kterou odstartovala privatizace státního majetku a rozjezd tržní ekonomiky. Omamné vůně všelidové pospolitosti, změny režimu, svobody, demokracie atd. si národ dosyta užil v prvních měsících po listopadu 89 a teď se chtěl mít lépe, a to, pokud možno rychle, nejlépe hned.
Zosobněním tohoto symbolu se stal tehdejší ministr financí Václav Klaus. Ten byl ve volbách 1990 vyslán centrálou OF jako volební lídr na severní Moravu. Tam se žádný oslnivý výsledek neočekával, a i samotný Klaus byl smířen s tím, že v příští vládě již nebude a očekával svůj přesun na pozici guvernéra státní banky. Byl jsem šéfem jeho tehdejší kampaně (Klause jsem vlastně tzv. vyfasoval) a ta se mimořádně povedla. Absolvovali jsme v krátké době více než 100 mítinků. Objeli jsme ten kraj velmi důkladně. To se pak projevilo v neuvěřitelném množství preferenčních hlasů, které Klaus získal. Bylo jich více než 350 tisíc. Nesrovnatelně nejvíce ze všech. Po tomto úspěchu Klaus zůstal ve vládě. Stal jsem se jeho hlavním poradcem. I poté jsme téměř každý večer objížděli celou republiku. Začal jsem připravovat a řídit projekt budoucí ODS. Věděl jsem, že je nutné postavit standardní silnou nelevicovou stranu. Klaus si tím zpočátku nebyl jist a myslel si tehdy, že může hrát roli jen jakéhosi garanta. Operoval jsem osudem architekta polské ekonomické transformace Leszka Balcerowicze, který byl v polské vládě jako nezařazený nestranický expert stále oslabován, neboť mu scházela jasně definována politická podpora.
Za pár týdnů se stal k překvapení mnohých Klaus prvním předsedou OF, a započalo tím faktické dělení Občanského fóra. Za pár měsíců vznikla Občanská demokratická strana. Byl jsem tehdy tajemníkem její Hlavní kanceláře, řídil jsem manažerskou strukturu i Výkonné rady a zároveň jsem byl šéfem volebního týmu pro volební kampaň v roce 1992.
Mezitím se odstartovala plnou parou ekonomická transformace. Tu tehdy nakonec podpořil i Václav Havel. Trval na restitucích a souhlasil pak s hlavními parametry malé i velké privatizace, včetně kupónové privatizace. Podpořil i vznik nových politických subjektů, vzniklých z lidového hnutí OF. Není tedy pravda, že by proti stranické politice nějak nepatřičně bojoval, dokonce snad v rozporu s ústavou. Ve svých akcentech zdůrazňoval klíčovou roli občanské společnosti, nezávislých sdružení a spolků, které okysličují život země a generují osobnosti celospolečenského významu. Stal se tak vědomě či nevědomě mluvčím nepolitické politiky. To je však zcela jiná kategorie než brutální antipolitika, kterou dnes praktikuje Andrej Babiš. Ten chce moc co nejvíce koncentrovat do vlastních rukou a liberálně-demokratickou politikou vlastně pohrdá. Parlament je pro něj jen žvanírna apod. Diskuze jej zdržuje, stejně jako nezávislá média. Svět dělí jen na své lokaje a nepřátele. Všichni kolem jsou pro něj jen jistým druhem spotřebního zboží, a to s omezenou trvanlivostí. Jako sociopat má nulový práh empatie. Své bezohledné byznysové manýry přenesl do politického prostředí. Pokud se někdy Babiš odvolává na odkaz Václava Havla, tek je to více než hanebné a nestoudné.
V prvních letech po listopadu 89 se mnohé povedlo – daňová liberalizace, stabilní kurs koruny, zvládnutá inflace aj. Okolní země nás tehdy sledovali s respektem. Chvíli to dokonce vypadalo, že Havel s Klausem budou spolu schopni kooperovat To se však nestalo, bohužel, naopak se jejich vzájemná rivalita už nedala přehlédnout. Česká republika měla v transformaci relativně slušnou výchozí pozici. Nebyla příliš zadlužená. Měla pestrou výrobní základnu, i když zchátralou, a ne vždy konkurenceschopnou na nově otevřených trzích. Měla kvalitní pracovní sílu, a i vzdálené tradice z první republiky. To vše z nás tehdy dělalo premianta z nejhorší třídy, míněno bývalého sovětského bloku.
Základní koncept byl správný. Otázkou však zůstává, zda to můžeme s odstupem času říci i o jednotlivostech. Například o tom, jak se ze správců kupónů v kupónové privatizaci najednou stali jakoby majitelé a začali masivně vyvádět majetky. Jak fungovala či spíše nefungovala Česká národní banka a její dohled nad bankovním sektorem. Svou roli pak po nějaké době sehrála i Konsolidační agentura, jakýsi bermudský trojúhelník české ekonomiky atd. Mohli bychom se dnes bavit i o vhodnosti či nevhodnosti zvolených privatizačních metod a jejich proporcích, o rychlosti provedení, o absenci pevného právního rámce, ale to už jsou všechno úvahy po sezóně neboli nářky generálů po boji.
Samostatnou úvahou je pak zamyšlení se nad tím, odkud přišla základní sestava ekonomických expertů na samém počátku transformace, která pak obsadila rozhodující pozice. Tedy příběh Prognostického ústavu. A pak to hlavní téma – kdože to vlastně stál u rozjezdu nejúspěšnějších nejprve privatizačních a posléze investičních fondů a skupin. Kdo inicioval vznik Harvardských fondů a kdo následně zárodky dnešní silné skupiny československých posttotalitních oligarchů. A nejde jen o tehdejší půdorysy následující ekonomické moci a její kumulace, což vedlo k ovládnutí mnoha klíčových komodit. To má i své politické důsledky. V posledních letech koncentruje tato vzájemně propojená skupina i vlastnictví médií, čímž deformuje princip otevřené férové soutěže, ale i kontrolní mechanismy, a dnes, jen jako mimoděk, dokonce i základní dělbu moci ve státě.
V té době, tedy v polovině devadesátých let se začala rodit i česká nekomunistická levice, která oprášila značku ČSSD a posbírala malé levicové subjekty pod svá křídla. Lídrem se stal Miloš Zeman. Sólista, futurolog, prognostik a častý host tehdejších estrád v divadle Semafor. Když Zeman pochopil, že pravici obsadil Klaus a ve středu je taky plno, tak udělal pragmatický úkrok vlevo. Mluvil tehdy o spálené zemi, aby pak za pár let uzavřel mocenský pakt se svým hlavním ideovým rivalem Klausem. A tento pakt trvá dodnes, i přes určité peripetie. Zemana řídil jeho zdatný zkušený hráč Šlouf, pragmatik každým coulem. Zeman se u něj mnohému naučil. A pak se ho po zvolení prezidentem zřekl, což o něm také mnohé vypovídá.
Ve volební kampani v roce 1992 nás (tedy ODS, s níž jsem se pak v roce 1993 rozešel) podporoval mimo jiné i jeden český emigrant z Vídně, který byl významným činovníkem rakouské sociální demokracie. Ve Vídni žil již od roku 1948, ale přesto znal velmi dobře předlistopadové politické prostředí v tehdejším Československu. Já jsem se ho tehdy zeptal, proč podporuje pravicovou politickou stranu, a ne rodící se obnovenou levici. On bezelstně odpověděl, že oni (?) teď potřebují podpořit Klause, jakožto toho buldozera privatizace, aby ryl rychlou a širokou brázdu, ale pak pochopitelně podpoří i Zemana, protože je jejich krevní skupina, potřebují to vyvážit a mít vliv tam i onde. Tehdy jsem poprvé nejen o Zemanovi, ale i o Klausovi začal vážně pochybovat a taky jsem si začal poprvé klást různé otázky. Ten dotyčný pán z Vídně dostal od prezidenta Zemana v roce 2014 na pražském hradě státní vyznamenání, s exsoudruhy všeho druhu. Kruh se uzavřel.
I proto jsem se po letech pustil do projektu Mapování (www.mapovani.cz), který mapuje československou oligarchii a její vazby. Pátral jsem dlouho a důkladně po klíčovém muži české transformace v devadesátých letech. Vyšlo mi z toho jméno Svatopluk Potáč.
Babiš je jedním z produktů těchto vlivových a mocenských her. Právě proto je jeho kritika tohoto období jenom farizejskou šarádou, kterou účelově používá pro lhostejné a neinformované publikum. Škoda, že nám nikdy neodpověděl například na to, jaké měl vztahy s legendárním Markem Ritchem. Doporučuji si toto jméno zadat do internetového vyhledávače.
A duo Zeman-Klaus? Kdy se zrodila ta jejich nehynoucí láska k Putinově Rusku, ale i k dnešní Číně? Nelze vyloučit, že bychom zárodky jejich dnešní adorace východních říší nalezli u obou již v osmdesátých letech minulého století. Rusko nás stále považuje za sféru svého vlivu. Mluvou a skutky našich posledních dvou prezidentů to tak vypadá. Proč? Vítězové sametu mohou slavit a s nimi kdo ví kdo ještě.
I přes veškerou oprávněnou a argumenty podloženou kritiku minulého období se Česká republika mohla nazývat právním státem, liberální demokracií a spolehlivým partnerem euroatlantických struktur. Příznačné pro dnešní dobu je pak i to, že jsou nezřídka zpochybňovány a napadány i tyto základní kameny naší existence. To je výrazná změna k horšímu oproti uplynulým desetiletím. Ten, kdo dokonce tvrdí, že se nám v normalizační éře žilo lépe, musí mít buď výpadky paměti anebo patřil do okruhu vyvolených kádrů. Bylo to žití v šedi, s převládajícím strachem a všudypřítomnou lží, a taky permanentní samozvanou oslavou průměru. Bylo to žití v nesvobodě, která mimo jiné dusila přirozený tvůrčí potenciál lidí. Ten se po roce 1989 uvolnil. Naše země je barevnější a otevřenější. Mnozí schopní lidé se dokázali výrazně prosadit, a to nejen doma. To jsou zásadní změny, které bychom měli chránit a bránit před pokusy omezování občanských svobod a nastolování tzv. firemního autoritativního modelu vlády a správy země. Naše lhostejnost může otevřít dveře zlu. To by byla naše společná prohra. Jde bez nadsázky o charakter země a její místo v Evropě. A to není málo. Kdo to chce vidět, tak ten to vidí.
Podívejme se střízlivě, kriticky a bez emocí na uplynulé období. Pojmenujme to dobré a také ty omyly, chyby a fauly některých, ale i naši počáteční nevědomost a naivitu. Abychom nežili v iluzích a nebyly jen polotovary pro zdatné manipulátory. A hlavně – nenechme si ukrást vlastní identitu, a také naději a víru v to, že souboj se zlem nemusí vždy končit prohrou.