Čtyři poslankyně, živá debata a hledání odpovědi na to, co bude dál (Forum24)

V pražském klubu Rock Café uspořádal Klub FORUM 24 debatu s názvem „A co dál?“. Řeč byla o povolební situaci v České republice, o tom, jak si udržet naději, bojovat s frustrací a co může udělat každý z nás. Diskutovat přišly  ministryně spravedlnosti Eva Decroix (ODS), a poslankyně Helena Langšádlová (top 09), Barbora Urbanová (STAN) A Lucie Bartošová (ODS).

Z obsahu: Babiš vyhrál volby a sestavuje koalici. S tím je třeba se smířit, ale nic mu nedat zadarmo. Ve hře je řada variant. Úkolem demokratů je za každou cenu:

• Trvat na postupech podle zákona
• Udržet důvěru občanů v systém
• Tvrdě hájit nejdůležitější položky: EU, NATO, bezpečnost, Ukrajinu, média, instituce, nezadlužování, důchodovou reformu apod.
• Nehrát jejich hru, nezaplést se s nimi, žádné obchodování. Se ztrátami nutno počítat.
• Odhalovat jejich lži a nesplnitelné sliby, vysvětlovat, oslovovat část jejich voličů
• Čekat, až se absurdní koalice zdiskredituje sama. 

Na řadě je PREZIDENT s jeho dvěma požadavky:

1. Babiš má SDĚLIT VEŘEJNOSTI, JAK VYŘEŠÍ STŘET ZÁJMŮ (vlastnictví Agrofertu x dotace), což je politická překážka jeho jmenování (nikoliv právní).
2. Prezident nehodlá ustoupit v bodech, kde má spoluzodpovědnost, to je BEZPEČNOST A ZAHRANIČNÍ POLITIKA. K tomu patří PERSONÁLNÍ OBSAZENÍ, PODPORA UKRAJINY i MUVIČNÍ INICIATIVA. 

Další institucí bude OBČANSKÁ SPOLEČNOST. Při pokusech o nabourání demokracie budou demonstrace. Demokraté musí postupovat jednotně. Změnu dokáže prosadit 30% občanů. 

Parlamentní obstrukce budou jen u nejzásadnějších věcí (Ukrajina, média, demokratické instituce, zadlužování, bezpečnost apod.) Demokratičtí voliči neočekávají desetihodinové projevy a nocování v parlamentu. 

Je třeba okamžitě reflektovat volební neúspěch (už se děje) a připravovat se na příští volby. Otázka je JAK BOJOVAT S POPULISMEM?

Statisticky pouze 20% občanů slyší na racionální argumenty a průměrný občan se politikou zabývá průměrně 7 minut denně. Průměrný volič je ochoten přijmout pouze KRÁTKÉ EMOČNĚ SILNÉ SDĚLENÍ. Nelze počítat se změnou.

Otázka kontroly desinformací je složitá a zneužitelná. Dosud si s ní poradili pouze státy v první linii: Pobaltí a Tchai-wan.

Moje poznámka: scénářů je víc, většinou méně optimistické. U nás se v podstatě schyluje k pokusu o PUČ Č.3 (po Opoziční smlouvě a Šlachtově přepadení Úřadu vlády). Podobné scénáře známe z Maďarska, Slovenska a USA.)  

Ukrajinské vlajky - tři otázky (Mgr. Jiří Švejnoha)

Vážení,

asi jste zaregistrovali, že ze státních budov se stahují ukrajinské vlajky. Co se změnilo, že včera ukrajinské vlajky visely a dnes se dávají pryč? Ukrajina již vyhrála? Přestáváme Ukrajinu podporovat? Důvodem je patrně změna politické podpory shora. V.H. pro to měl krásný výraz "předposr..".  V jedné nejmenované vsi u Kolína jsem se starosty ptal, proč nevrátí na radnici ukrajinskou vlajku, kterou někdo v noci ukradl. Odpověděl mi, že je rozbitý držák vlajky. Když jsem se zeptal, kdy bude opraven, po chvilce se vzmužil a řekl mi, víš, oni to tam lidé nechtějí a všude to sundávají. Dnes na Rozhlasu Plus jedna zastupitelka za SPD prohlásila, že musí nastat konec okupování vládních budov symboly zahraniční politiky, že naše podpora Ukrajiny je "bezbřehá", že Ukrajina je nejzkorumpovanější stát a nevíme, kde ta podpora končí, proto je třeba ji omezit. 

Na položené otázky si za sebe dovolím odpovědět: 

Máme sundat ukrajinskou vlajku z vládních budov a jaký to má význam? Odpovídám ne. Pokud jsme cítili, že bylo správné ukrajinskou vlajku vyvěsit jako výraz podpory jejího statečného boje s agresorem a/nebo vzkaz uprchlíkům z Ukrajiny nebojte se, stojíme při vás, jste tu vítáni, pak není důvod vlajku sundávat, protože, bohužel, mohu potvrdit, že Ukrajina zatím nezvítězila a uprchlíky u nás stále máme. Připomínám, že jsem se osobně před nedávnem přesvědčil, že v zahraničí na západ, sever, jih i jihovýchod od nás ukrajinské vlajky na vládních budovách stále visí. Přál bych si, aby naše podpora Ukrajiny byla více než bezbřehá, a proto mi dovolte vás požádat o podporu sbírky na pořízení ojetých pickupů na svoz raněných, kterou organizují naši přátelé, kterým důvěřuji. Pickupy mají opravdu jepičí život a jsou stále potřeba. Sbírka viz link: https://donio.cz/pomozme-zachranit-slavjansk-pickup-pro-obrance

Máme se řídit tím, co si lidé přejí? Odpovídám ne. Máme se řídit vlastním svědomím. Nyní s novou ale v zásadě známou politickou reprezentací, lze očekávat, že úředníci budou vystaveni novým tlakům a bude opět záležet na statečnosti každého úředníka, ale i každého z nás, zda bude navenek jednat v souladu se svým svědomím a jakou faktickou moc bude nová reprezentace mít. Projevit nesouhlas s vládními/parlamentními kroky, které třeba překračují pravidla morálky, není nerespektováním výsledku voleb. Proto níže přeposílám pozvánku na demonstraci, která mi dává smysl. Připomínám, že nejvíc voličů v Německu v r. 1932 si přálo vládu NSDAP, nejvíc voličů u nás v r. 1946 si přálo vládu KSČ.

Je na Ukrajině korupce? Odpovídám ano. Pojďme hledat řešení, jak to zlepšit a jak lépe kontrolovat, kde podpora končí. Připomínám, že o opravdu velké korupci za války v armádě psal Hašek ve Švejkovi.

Cesta ke zlepšení vede přes vzájemnou důstojnou diskuzi v bezpečném prostředí, proto vítám jakékoliv Vaše názory a omlouvám se za obtěžování, pokud to tak někdo vnímáte, je to také názor, který respektuji.

Děkuji za přečtení a zdravím

JŠ

Epos o pádu posledního cara (Facebook,10/2025)

Na konci epochy, kdy se železo moci měnilo v prach a slova v ozvěnu, stojí muž, jehož dech kdysi rozhýbal říši. V hlubinách Kremlu — v srdci z kamene, které už dávno netluče — se zrodil strach. Ne strach z cizích armád, ne z děl a tanků, ale z vlastního stínu. 

Vladimír Vladimirovič, poslední car své říše, pohlíží na svět zpoza zrcadel svých bezpečnostních služeb, ztracený mezi mapami, které už dávno neodpovídají skutečnosti. Britský The Telegraph píše o jeho obavách z převratu, o paranoie, která se v Kremlu rozlézá jako houba po dešti. FSB obviňuje protiválečné hlasy z puče – groteskní hra, v níž se oběti stávají viníky a viníci spasiteli. 

Ale každý konec impéria začíná stejně – šepotem. Šepotem, který se mění ve vichr, a vichr v hrom. Moc, kdysi absolutní, se rozpadá v rukou, které ji nedokážou pustit. Putinův strach se stal jeho náboženstvím a paranoia jeho svatým písmem. Hledá nepřátele, aby mohl ještě chvíli vládnout, aby jeho trůn z kostí a lží nezůstal prázdný. 

John Herbst, svědek dějin a bývalý velvyslanec, praví, že „Putin hledá nepřátele, aby podpořil svůj režim“. Ale jaký režim, ptáme se, může přežít, když jeho základním kamenem je strach? Co zůstane z říše, jejíž vládce už nevěří ani vlastnímu odrazu? 

Zatímco na ulicích Moskvy utichá smích, v ekonomice duní prázdnota. Čína, kdysi „bratr východu“, dnes drží Rusko v hedvábném sevření – ne tanky, ale dluhem, ne okupací, ale obchodem. Si Ťin-pching může jedním rozhodnutím ukončit válku i sen o ruské velikosti. A Putin to ví. 

Wagnerovo povstání bylo první trhlinou v kamenné fasádě. Rok 2023 – první varování, že impérium, postavené na krutosti, se hroutí zevnitř. Už nezabíjí nepřátele – požírá samo sebe. 

A co ti, kdo v Evropě, ba i v Čechách, vzývají tento kolos na hliněných nohou? Co ti, kdo s nostalgií v hlase a září v očích obhajují „tradiční hodnoty“ Kremlu, zatímco ten pálí knihy, vězní básníky a posílá děti do války? Možná v nich přežívá stejný virus – fascinace silou, která neumí milovat, jen ovládat. 

Ale konec dogmatu přichází tiše. Nepřichází zvenčí, ale zevnitř – z praskliny v srdci říše, z ticha mezi dvěma rozkazy. 

Až se jednou Kreml ponoří do tmy, nikdo nezazní zvon. Jen vítr, který ponese popel z červených zdí nad řekou Moskvou, bude šeptat:

„Zde skončila éra člověka, který se bál vlastního zrcadla.“ 

Několik provokativních myšlenek V. Bukovského (Konzervativní listy, 2018)

... Aby nedošlo k omylu, povšimněte si, že Bukovský mluví o válce Sovětů v Afghánistánu, kdy Rudá armáda bojovala nepokrytě ve prospěch vlády svých klientů proti afghánskému hnutí odporu, které také mělo podporu Moskvy, a to, jak vysvětluje Bukovský, byla součást její celkové strategie. Rozehrávat dvě nebo i více stran proti sobě navzájem je pro Kreml rutinou, ale z pohledu anglosaských kultur to je naprosto nepochopitelným konceptem, , bez ohledu na to, jak často se realizuje.

Rozhovor s Vladimirem Bukovským a české vydání knihy Moskevský proces (Konzervativní listy, 2018)

Gorbačov, to je prostě obyčejný podvodník. On nevymyslel žádnou „perestrojku“ a „glasnosť“, tu rozpracovali v ústředním výboru už za Andropova. To jsem zjistil na základě dokumentů.

Gorbačov byl člověkem obávaného dlouholetého šéfa KGB a posléze sovětského vůdce Jurije Andropova?

Ano, on byl člověkem Andropova. Andropovovi se líbil tím, že to byl mladý energický člověk, že vypadal dobře v televizi, mohl mluvit bez papíru. Ale on sám nic nevymyslel. Všechno už bylo připraveno, celá ta koncepce „perestrojky“. Ale ta koncepce sama nespočívá v tom, abychom dospěli k demokracii. Ne. Šlo o to zachránit sovětský systém s minimálními ztrátami.

.

.