ZA PĚT MINUT DVANÁCT

NÁŠ DŮM nám málem ukradli tři estébáci. Tři z pětačtyřiceti spoluvlastníků. Sedm let jsme netušili, proč se nám nic nedaří a co ti tři mají za lubem. Viděli jsme, jak lze využít mezer v zákonech, jak zmastit dohromady účetnictví družstva a společenství vlastníků a jak nenápadně vést stamilionový majetek k soudnímu sporu, v němž žalobce i žalovaný jsou členy stejného KLANU. Poznali jsme, co je to zpravodajská hra, informační bublina, šedá eminence, provokatér, krtek, bílý kůň, užitečný idiot – a sprostý podraz. Co nás nezabilo, to nás posílilo, byla to dobrá zkušenost. Situaci jsme zvládli během dvou let, po třech trestních oznámeních, dvou žalobách a mnoha bezesných nocí v propoceném pyžamu. Ironií bylo, že intriku nám v hodině dvanácté odhalil člověk, jehož jsme později rovněž našli ve svazcích StB. A nebyl v tom altruismus, ale další intrika...

PO PRAŽSKÝCH KORUPČNÍCH PAMĚTIHODNOSTECH. V té době jsem se náhodou účastnil nevšedního zájezdu cestovní kanceláře Corrupt Tour. Průvodce nám ukázal miliardářské ghetto v Chuchli, čtyřpatrové „vilky“ lobbisty Janouška a ředite ČSA Dvořáka v Podolí, viděli jsme neexistující dům, na jehož adrese sídlilo 400 firem, rušičku odposlechů v pánském i dámském provedení a další zajímavosti. Poprvé jsem slyšel o lobbistech, co dokáží propojit nepropojitelné, jak to dělá Tonda ve skvělé sérii „Kancelář Blaník“.

A pak mi to došlo: náš dům i tahle republika jsou ovládány podobnými zákulisními silami… Novináři nám denně představují zločince v bílých límečcích, jejichž praktiky jsou nápadně podobné těm z našeho domu. Případů jsou tisíce a většinou nekončí happyendem... V našem domě jsme dnes celkem v pohodě, což se nedá říct o zbytku republiky.

NÁHODA, ŠLENDRIÁN, NEBO SABOTÁŽ? Býváme chlácholeni, že za 28 let se tu mnohé podařilo. No aby ne! Komunisti nasadili laťku hodně nízko. Ale kam se pohnu, všude je pachuť té zatracené „české cesty“, která z nás místo slibovaného „středoevropského tygra“ udělala „zamindrákovaného kverulanta“, který si neví rady sám se sebou. Připomeňme, co se za těch 29 let "nepovedlo":

Politika od zdi ke zdi, bez konsenzu, bez hledání „zlaté střední cesty“.
Nesrozumitelnost, diskreditace politické profese. Člověk má mít dojem, že se jedná o škopek špíny, kterému je třeba se vyhnout.
Zakonzervování komunistické justice, bezzubost v potírání vysoce organizovaného zločinu.
Privatizace do rukou malé skupiny lidí.
„Chyby“ v legislativě (nebo lépe - ZÁKONY NA MÍRU).
Patové a bizardní výsledky voleb vedoucí k opoziční smlouvě, k vládám bez důvěry apod. Pády vlád v nejméně vhodné okamžiky: při předsednictví v EU, uprostřed reforem, na konci hospodářské krize.
Tunelování, bankovní socialismus, výhodné nákupy firem přes konsolidační agenturu (pouze pro vybrané), podnikání s podporou státu. Megakorupce a megapodvody završené Klausovou amnestií.
Neoprávněné přidělování dotací určených na podporu drobného podnikání. Česká verze podpory fotovoltaiky, zamýšlené pro drobné vlastníky.
Plzeňský vysokoškolský rychlokurz pro vybrané „studenty“.
Eroze podnikatelského prostředí. Zhoršování podmínek a likvidace středního stavu. Neoprávněná likvidace 1500 firem ročně zajišťovacími příkazy Babišova MF.
Bezkoncepčnost a časté výměny ministrů na ministerstvech školství, dopravy, zdravotnictví atd.
Syndrom „falešných vůdců“, a jejich devastace morálních hodnot. Od Klausovy slepoty k špinavým penězům, krádeže propisky před kamerami a amnestii přes Zemanův kaleidoskop vulgarit a cynismu k omilostnění nájemného vraha a jmenování stíhaného Babiše premiérem. Jak vysoko Havel naši mezinárodní prestiž vynesl, tak hluboko ji Klaus se Zemanem srazili.
Skutečná i zdánlivá propast mezi předvolebními sliby a skutečností, rostoucí apatie a hněv podvedených voličů.
Virtuální rozdělení národa na "kavárnu" a "hospodu" (zatímco manipulátoři zřejmě pocházejí z jiné planety).
Neregulované řádění „exekutorské mafie“, jehož produktem je 14% Čechů v exekuci.
Nekoncepčnost mediální politiky: oligarchizace, „normalizace“ veřejnoprávních médií, tabuizace ožehavých témat, rostoucí podíl desinformací a propagandy, stupňované útoky politiků na nezávislost médií.
Sabotáže rozvoje na všech úrovních: nebudování dálnic a železnic, nenapojení pražského letiště na dopravu, neřešení brněnského nádraží, pražské taxislužby atd.
Živení nesmyslného strachu z eura.
„Zlý Brusel“ jako fackovací panák pro naše zdánlivé i skutečné problémy.
Nafukování banálních a u nás neexistujících problémů: křivé okurky, regulace zbraní, uprchlíci atd.
Odklánění od evropských hodnot a přesměrovávání na východ v režii posledních dvou prezidentů.
Zneužívání ústavy a ústavních zvyklostí nejvyššími představiteli (Klausova amnestie, Zemanova ústavní tvořivost, Babišova „vláda v demisi“). Rozklad demokracie.
Rozdrobenost politického spektra, rozdrcení demokratické pravice i levice.
Vyprázdnění politiky, hledání „nových spasitelů“ dalších falešných vůdců.

Situace se nelepší, naopak. Jsou to všechno náhody, šlendrián, nebo sabotáže?

Odpověď je překvapivě jednoduchá: zkuste 100x za sebou hodit dvěma kostkami dvě šestky. Nepodaří se vám to. Pokud ano, není to náhoda, protože existuje jednodušší vysvětlení: KOSTKY NEJSOU V POŘÁDKU…

Závěr č.1: posledních 15 let se naší zemi nedaří, jak by mohlo. Chyby jednotlivců zneužívajících situace k vlastnímu prospěchu nejsou dostatečným vysvětlením. Příčinou je záměrné vytvoření patologického prostředí, které to umožňuje. Naše demokracie je zásadním způsobem ohrožená na úrovni tvorby zákonů, vlády práva a veřejné diskuse o základních problémech. Škodit je desetkrát jednodušší, než tvořit, než hledat dlouhodobě udržitelná řešení. Zdůvodnění „chyb“ a slepých uliček se vždycky najde.

A jak se takové prostředí vytváří? Přece shora! Je tedy třeba najít sabotéry a hnát je k zodpovědnosti! Šlendrián a náhodné chyby zmizí automaticky, jako v našem domě.

PŘÍČINY JSOU V MINULOSTI. Pád režimu v listopadu 1989 byl snem, v který jsem nikdy nedoufal. Ale ne všichni tehdy cinkali klíči na náměstích. Chyběla komunistická elita, její sluhové a velká skupina lhostejných. Změnu nenásledoval „Norimberský proces“, jen symbolické odsouzení a nedokonalý lustrační zákon.

Skutečnou změnou režimu byla až velká privatizace v letech 1992-94. Jak později přiznal premiér Stráský, jejím úkolem bylo „dostat maximum majetku do minimálního počtu rukou“. Jako naschvál ty ruce většinou patřily bývalým elitním komunistům nebo toho času „nezaměstnaným“ estébákům, které v roce 1990 s půlročním odstupným uvolnil ministr Sachr. To vše v režii Prognostického ústavu alias expozitury KGB. Plánovaná oligarchizace mohla začít.

K dalšímu zvratu došlo v „Opoziční smlouvě“, kdy moc zdánlivě rozdělená na pravici a levici byla znovu slepena. Další privatizace probíhala bez kontroly ze strany opozice, stejně jako na Slovensku za Mečiara. Zatímco na Slovensku byl Mečiarismus v roce 1998 smeten, Dzurindova vláda provedla reformy a zavedla Euro, naše hnutí "děkujeme odejděte" nebylo úspěšné. Výsledkem vývoje byl „kmotrovský kapitalismus“ následujících let. Reakce byla předvídatelná, lépe řečeno naplánovaná: "boj s korupcí" a „rekonstrukce státu“ odstartovaný Věcmi veřejnými a dnes proklamovaný hnutím Ano.

„Nemůžeš-li nepřítele porazit, obejmi ho“, říká čínské přísloví. To jsme také po převratu udělali. Jednak aby nás komunistické milice a tanky nezmasakrovaly, jednak naši vůdcové (díky Bohu) nebyli žádní Robespierrové. Časem jsme ale zapomněli, s kým máme tu čest. A nepřítel využil naší laskavosti a naivity, vmísil se do davu, vrostl do těla demokracie a teď se ji snaží zlikvidovat zevnitř jejími vlastními prostředky.

SKRYTÁ STRANA UDÁLOSTÍ. Jedni tvrdí, že neexistuje, jiní předstírají, že tomu věří. „Černé skříňky“ jsou ale předpokladem každé soutěže i výběrového řízení. Zkuste hrát mariáš nebo poker s kartami na stole. Nejde to! Lidé i zvířata mají svá tajemství, firmy know-how, politické strany sekretariáty a státy tajné služby. Tak jako pohyby galaxií ovlivňuje temná hmota a energie, mají události své skryté složky na úrovni lokální, státní, kontinentální i globální. Může se nám to nelíbit, ale nemůžeme s tím nic dělat. Řešením je soutěž na všech úrovních, podle pravidel a pod dohledem "rozhodčích" (konkurence, soudy, média, občané). Dnes jsme ale svědky skandálního propojení Babišova businessu se státem a médií do jediné „černé díry“! Babiše stvořili záměrně Klaus a Zeman a stát je dnes na Otesánka krátký. Ale Babiš chce víc! On chce všechno! Podobný vývoj známe z 20.-30. let minulého století z Itálie a Německa! Jak to dopadlo, víme.

BOLŠEVICI VŠECH BAREV. V normalizovaném Česku byl asi milion komunistů. Po převratu většina z nich zahodila průkazky a o KSČ už nechce nic slyšet. Opravdoví bolševici ale vytrvali. Kromě těch 40 000 v KSČM jsou tu další, nasazení jako krtci v ostatních stranách, médiích, soudech, státní správě a v strategickém businessu. Co na tom, že „diktatura proletariátu“ je harampádí z devatenáctého století, že bolševismus stál život sto milionů lidských bytostí. Bolševici si vystačí s antiamerikanismem a kágébáckým „dubiskem na východě“. Spojuje je jediné: žízeň po moci, o kterou se nechtějí s nikým dělit. Že to lidem nic nepřinese? Jejich chyba! Holé zadky jim nevadí, ale ta sousedova koza musí chcípnout! A proto vzhůru bolševici, estébáci a milicionáři této země! Vaše poslední bitva vzplála!

StB A METODY TAJNÝCH SLUŽEB. V 80. letech měla StB 15 000 zaměstnanců a 30 000 informátorů. Za dobu komunismu prošlo jejími kartotékami 200 000 lidí. Stigma přechází i na další generaci, rodinní příslušníci jsou vydíratelní a mohou být kdykoliv „požádáni o službu“. Pro příslušníky komunistické elity (např. PZO) byla spolupráce samozřejmostí i bez podpisu. Morální integrita a osobní statečnost nebyly běžnými vlastnostmi všech Čechů. Je smutnou realitou, že kartotéky kolaborantů Gestapa převzali po válce komunisté, udavače s rukama od krve použili pro své cíle a možná je využívají dodnes.

Většinu polistopadových „chyb“ má na svědomí privatizace tajných služeb a masivní použití jejich metod v businessu a v politice. Tajná služba je (a měla by zůstat) organizací vojenského typu. Má své důstojníky, agenty a síť. Agenti jsou cvičeni k použití jakýchkoliv prostředků k ochraně zájmů země, včetně nelegálních. Po jejich privatizaci komunistický stát nahradil KLAN, zvyky a metody ale zůstaly. Proto je uplatnění těchto lidí v politice nebezpečné a nepřípustné.

Aktivní a spící buňky jsou nasazeny do všech významných proudů a míst. Nejprve sbírají informace, později plní zadané úkoly. Kvůli jištění je síť zdvojená. Členové sítě znají často jen svůj úkol, ne jeho cíl. Nejlépe prý pro tajnou službu pracují ti, kdo o tom nemají tušení. Členem sítě může být někdo z jejich okolí: sekretářka, poradce, lobbista, možná všichni tři. Síť je těžko zjistitelná, únik informací je maskován desinformacemi na pozadí zvýšeného „bulvárního šumu“. Občan má omezené možnosti dobrat se pravdy: dobrá paměť, kritické myšlení, logika a intuice.

Pokud je agent odhalen rozvědkou nepřítele, dojde často k pokusu o jeho získání. Na styku nepřátelských sítí pak operují „dvojití agenti“, u nichž si žádná strana nemůže být jista jejich loajalitou. K takovým zřejmě patřil i Z. Mlynář, někdejší komunista s moskevským diplomem, později chartista, ještě později emigrant žijící ve Vídni (a zároveň dojíždějící do Prahy!!!). Byla to jeho žena Rita Klímová, zaměstnankyně Prognostického ústavu, která v Činoherním klubu seznámila své kolegy Klause a Dlouhého s Václavem Havlem. Existuje názor, že ZM byl zamýšleným kandidátem Moskvy na prezidenta, čemuž zabránila jeho postupující schizofrenie. Hry typu "já vím, že víš, že vím že víš..." jsou psychicky náročné. Pohřbu ZM se v roce 1997 účastnil i jeho moskevský spolužák, přítel a agent KGB (v roce 1968 operující v ČSSR) M. Gorbačov.

V našem domě jsme poznali metody StB z blízka: vytvoření atmosféry nedůvěry, prohlubování existujících rozporů, vytvoření nekomunikujících skupin, jejich uzavření do informačních bublin systémem rozdílných lží, ovládnutí a využívání nic netušících osob k drobným úkolům. Stejně jako za normalizace, ale i v duchu dva a půl tisíce let starého čínského válečného umění Sun-Tzu: „Nastražit léčky, vylákat nepřítele, předstírat zmatek a zničit nepřítele“. Po prozrazení záměru a odstranění „informačních bublin“ ale spěla situace k rychlému rozuzlení, neboť „odhalený čert nikoho nevystraší“.

ZÁVĚR č.2: Kromě oficiální BIS u nás operuje jiná paralelní síť s napojením na ruskou tajnou službu. Lze říci, že dlouhodobé pomalé procesy Moskva nikdy nepřestala kontrolovat. Částečnou výjimkou byla éra Václava Havla, kterého evidentně Rusové podcenili. K zvýšení aktivity sítě došlo po Putinově označení rozpadu SSSR za „největší geopolitickou katastrofu minulého století" v roce 2005. Existence této sítě je nelegální, vlastizrádná a krajně nebezpečná. Její činnost je organizovaným zločinem. Zrádnost nového stylu je v jeho cílevědomosti (převzít a udržet moc), v dokonalém sledování situace a zvditelňování moci jen v nezbytné míře. Lži a vyvolání chaosu jsou běžnými metodami, 51% je dokonalý výsledek, mnohem efektinější než komunistických 99%. Nejvytrvalejším politikem kritizujícím tento stav je Miroslav Kalousek, za což sklízí upřímnou nenávist bolševiků všech barev.

KGB A RUSKO. KGB (dříve Čeka, NKVD, dnes FSB, GRU…) je nejobávanější zpravodajská služba světa. Tvoří ji 50 000 důstojníků, 150 000 techniků a 10 milionů spolupracovníků na celém světě. Zájem Rusů o Evropu je enormní, odhady o stovkách ruských agentů a desetitisících pomocníků na našem území nejsou přehnané. Moskva se netají ambicí stát se „hlavním městem Eurasie“ od Lisabomu po Čukotku, tedy úsilím o změnu světového pořádku.

Od agentů se v KGB vyžaduje absolutní disciplína. Ještě v 50. letech prý každý absolvent výcviku musel shlédnout desetiminutový film, na němž je „zrádce“ přivázaný drátem k železnému žebříku zaživa pomalu nohama napřed postrkován do hořící pece... Něco jako „bývalý agent KGB" prakticky neexistuje.

Od nástupu Andropova je v Rusku KGB jedinou vládnoucí silou. Vzhledem k této kontinuitě je třeba se ptát, do jaké míry byl rozpad SSSR a jeho koloniální říše řízenou akcí (viz „Operace Golgota“).

Hospodářská síla Ruska se po rozpadu SSSR snížila, o to víc se ale KGB nerozpakuje spolupracovat s mafiemi všeho druhu. Někdejší „vývoz revoluce“ se změnil na „vývoz ruských zájmů“ a je přednostně samofinancován z místních zdrojů. Jakýchkoliv. Poroschenko říká: „Za vším zlem na Zemi hledej Rusko.“

Rusko dnes vede expanzivní válku: okupuje Krym, válčí na Ukrajině a na Blízkém východě hraje složitou hru s cílem oslabit a rozložit EU. U zrodu IS např. stáli Saddámovi důstojníci tajných služeb vycvičeni v SSSR a u nás! Rusko radikalizuje muslimy v Čečensku, nasazuje mezi ně své agenty a vyhání je do Sýrie. Na druhé straně podporuje Asada a dodává do regionu zbraně. Islám v ruských rukou je "zbraň hromadného ničení". Rozděl a panuj. Rusko a islamisté jsou skrytou koalicí, protože je spojují společné zájmy, neúcta k životu, pohrdání civilizačními hodnotami a zaostalost spojená se státním náboženstvím.

Rusko ve své vojenské doktríně považuje NATO za nepřítele a ruská média doma vedou propagandistickou kampaň Goebelsovského typu. „Mírotvorce“ Putin zastrašuje svět novými zbraněmi a Rusové mu tleskají.

SÍLA PRAVDY. Život v informačních bublinách znamená různé formy lži nebo sebeklamu. Svobodná média u nás sleduje milion občanů, zatímco šest milionů sleduje média oligarchizovaná, normalizovaná, bulvární nebo přímo desinformační. Manipulací je i politická korektnost a „vyváženost“, lež přece nelze vyvažovat pravdou, lze ji jen odhalovat a potírat! Občané musí vědět a sdílet, co je nezákonné, nemorální nebo nezodpovědné. Stejně zhoubná je povrchnost informací, ignorování skrytých rovin a možných souvislostí. Poznávacím znamením neúplné informace je nelogičnost, absurdnost.

Získání pravdivé informace je téměř detektivní práce, pro novináře i pro občana. Je třeba:

Ověřit věrohodnost zdrojů (médií, osob)
Ověřit informaci z více nezávislých věrohodných zdrojů (výsledkem může být změna věrohodnosti zdroje)
Porovnat s vlastní zkušeností (kritickým myšlením a intuicí)
Porovnat s dostupnými desinformacemi
Zjistit, co v informaci (desinformaci) chybí a proč, zjistit důvod vzniku neúplné informace.
Posoudit skutečnost z více pohledů. Informace mívá pevné jádro a periferie podléhající relativitě.
Provést spekulace typu "KOMU TO SLOUŽÍ"
Nalézt varianty a posoudit jejich pravděpodobnost (podle teorie her musí významná rozhodnutí pokrýt všechny varianty, včetně méně pravděpodobných).

Desinformační kampaň přináší jejich autorovi krátkodobou výhodu. Jejím cílem není informovat, ale znejistit, oslabit protivníka. Výsledkem je (v lepším případě) chaos, ztráta důvěry.

Pravda může být někdy nudná, nesrozumitelná nebo nepříjemná, dlouhodobě ale jediná možná. Co byste řekli lékaři, který vám lže o vaší chorobě?

NOVÉ TECHNOLOGIE. jsou zároveň pozitivní i negativní silou. Stejně jako vynález knihtisku vedl k dvěma stoletím válek a vynález rozhlasu k dvěma světovým válkám, přispívá internet a mobilní telefon k současné nestabilitě světa. V posledních čtyřech velkých válkách (od americké občanské po studenou) zvítězily síly opřené o technický pokrok a demokratickou společnost hájící svoji svobodu.

Zločinci mají vždy náskok ve využívání nových technologií. Hra „na četníky a na zloděje“ nemá začátek, ani konec. Ale pozitivní síly se nakonec dokáží zmobilizovat a posunout kolo dějin.

Moderní technologie zkrátily zpětné vazby, posunuly meze růstu a urychlily vývoj na všech úrovních, od lokální přes státní a kontinentální po globální. Zeměkoule se dramaticky zmenšila. Nežijeme už v oddělených tlupách, ale v mraveništi. Chtě nechtě se společenské útvary propojují v jeden fraktálně uspořádaný systém kombinující řád a chaos na více úrovních. Takový systém je schopen vývoje ve všech bodech hierarchie bez velkých katastrof. Fyzika dnes zná jedenáct rozměrů (dle teorie strun), civilizace má rozměrů (parametrů) mnohem víc. Globalizaci zahájenou v 15. století je možné přibrzdit a revidovat, ne však zastavit.

EVROPA V PROBLÉMECH. Ruské páté kolony neoperují jen v jeho bývalých satelitech, ale v celé Evropě, orgány EU a NATO nevyjímaje. (Applebaumová, Lucas). V Evropě existují tisíce ruských firem a agentů plnících rozkazy Kremlu. Demokracie je hra vnitřních sil systému, dlouhodobou manipulací zvenčí může dojít k jeho rozložení. Nebylo by to poprvé, kdy barbaři rozvrátili mnohem vyspělejší civilizaci. Ruské manipulace už dorazily i do USA.

Evropa je ve válce: informační, zpravodajské, kybernetické, obchodní, hybridní, politické, teroristické i skutečné. Je to válka 21. století, po boku USA a dalších zemí. Proti komu přesně - to je zatím předmětem složité globální hry. V tuto chvíli je bojištěm pohraničí EU, od Pobaltí a Ukrajiny přes Blízký a Střední východ po Severní Afriku, nový „Ferdinand“ se ale může vynořit v Severní Koreji v Indii nebo Jižní Americe. Evropa může z konfliktu vyjít posílena nebo zničena. Záleží i na tom, zda Evropané (včetně nás) pochopí, co se děje, pochopí sami sebe a svou zodpovědnost ve světě překypujícím problémy.

Budova Evropského parlamentu je alegorií rozestavěné "Babylonské věže", kterou Evropané navzdory "zmatení jazyků", pluralitě názorů a myšlenek budují od starověku po dnešek. Toto demokratické soustátí vzešlo ze staletí krvavých konfliktů. Bude-li projekt EU úspěšný, je to naděje pro demokratické fraktální uspořádání společenstev postavených na soutěži a solidaritě zároveň, od lokálních po globální, podle pravidla subsidiarity. Není jiné trvalé řešení z důvodů biologických, ekonomických a sociálních, a jen některé cesty se mohou vyhnout velkým katastrofám.

Standardní demokratické procedury pro řešení dlouhodobých problémů vyžadují čas a mír. Ale DEMOKRACIE JE NAPADENA! Kromě tvrdých válečných operací musí EU zvládnout "virózy" populismu, sabotáží a terorismu. V nejistých dobách bývají užitečnější Churchillové než Chamberlainové... Hledejme je tedy, dokud je čas! A zároveň – hledejme Churchillovy kvality sami v sobě a přispějme pro dobrou věc každý podle svých možností.

Literatura:

Klam, špioni a lži, aneb jak Rusko obelhává západ (Edwards Lucas)

Neznámé špionážní akce KGB- Mitrochinův archiv (Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin)

Revoluce 1989 – utajené informace ze zákulisí (Robert Buchar)

Operace Listopad 1989 (Vladimír Čermák)

Putinovi agenti (Ondřej Kundra)

Antisovětské příběhy (Oleg Panfilov)

1000 let ruské rozpínavosti (Douglas Boyd)

Průmysl lži (Alexandra Alvarová)

Mezi východem a západem (Anne Applebaumová)

Civilizace, západ a zbytek světa (Niall Ferguson)

Příštích sto let (George Friedman)

Ohrožená Evropa (George Friedman)

České vize Evropy? (Petr Hlaváček)

Střet civilizací (Samuel P. Huntington)

Agent Storm – můj život v al-Káidě (Morten Storm)

Nebojovali švestkovými knedlíky (Markéta Chalupová)

Devět komentářů ke komunistické straně (Broad Press)

100 nejbohatčích Čechů a Slováků (Havel, Holásek & partners)

Zeman (HlídacíPes.org)

Klaus portrét politika ve 20 obrazech (Jiří Pehe)

Boss Babiš (Jaroslav Kmenta)

Žlutý baron (Zuzana Vlasatá, Jakub Patočka)

Umění války (Sun Tzu)

Teorie her (Ken Binmore)

Blogy a články autorů:Jefim Fištejn, Jiří Pehe, Bohumil Doležal, Pavel Šafr, Karel Hvížďala, Dalibor Balšínek, Jaroslav Kmenta, Ondřej Kundra, Martin Schulz, Robert Břečťan, Jan Urban, Martin Fendrych, Lída Rakušanová, Bohumil Pečinka, Lenka Zlámalová, Alexandr Mitrofanov, Sabina Slonková, Jindřich Šídlo, Ondřej Soukup, Martin Weiss, Tomáš Klvaňa, Karel Schwarzenberg, Miroslav Kalousek, Jacques Rupnik, Petr Havlík, Tomáš Halík, Robert Čásenský a další.

Hesla: etika, teorie her, teorie skupin, teorie státu, teorie systémů, teorie sítí, teorie informace, teorie chaosu, Miloš Zeman, Václav Klaus sr., Václav Klaus jr., Vojtěch Filip, Vladimír Mečiar, Martin Nejedlý, Jan Mládek, Andrej Babiš, Miroslav Šlouf, Waltr Komárek, Dušan Tříska, Vladimír Dlouhý, Miloslav Ransdorf, Oskar Krejčí, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Jana Nagyová-Nečasová, Jan Kavan, Martin Roman, Jiří Paroubek, Vít Bárta, Petr Kellner, Marek Dalík, Michal Hašek, Ivo Valenta, Ivan Langer, Petr Mach, Adam B. Bartoš, Jana Bobošíková, Jiří Vyvadil, Jan Zahradil, Petr Uhl, Petr Žantovský, Ivan Hofman, Miroslav Grégr, Petr Hájek, Karel Koecher, Viktor, Kožený, Radovan Krejčíř, František Mrázek, Martin Konvička, Vratislav Mynář, Alexandr Novák, Tomáš Hrdlička, Tomio Okamura, Jan Veleba, David Rath, Martin Pecina, Tomáš Pitr, Petr Robejšek, Zdeněk Zbytek, Jiří Weigl, fašismus, nacismus, komunismus, populismus, euroskepticismus, rusofilství, antiamerikanismus,